Pavle, již delší dobu spolupracujeme v rámci Újezdské akademie, a proto snad čtenáře nepřekvapí, že si tykáme. Jak ty ses vlastně dostal k oboru, v němž jsi nakonec získal své největší znalosti a zkušenosti? Bylo to tvoje přání už od mládí nebo k tomu přispěla náhoda?
Nu, mohlo by se to jevit jako celkem přímé směřování v mládí k antice, ale vlastně to tak nebylo. Nejprve jsem byl jako kluk fascinován živou přírodou, trochu později dokonce fyzikou, ale nic z toho se neukázalo trvalým a hlubokým zájmem. Během prosportované puberty jsem současně začal inklinovat k umění a v četbě k literatuře faktu a historickému románu. V literatuře jsem pak od dějin 20. století rychle přešel ke starověku, kde jsem se přes Egypt nakonec vrhnul vlivem kamaráda (díky Honzo) na čtení o Římanech, a nakonec i Řecích. V tomto ohledu nedám dopustit na beletrii a literaturu faktu, která je vlastně určena laické veřejnosti spíš než odborníkům. No a když pak u přijímaček na klasickou archeologii na FF UK v Praze proti vám sedí profesor Bouzek, autor knih, které jste četli, aniž byste si kdy pomysleli, že to k něčemu třeba bude, a povídáte si o věcech, které zjevně těší obě strany, tedy zkoušejícího i zkoušeného…prostě najednou to bylo vše jasné.
Co tě na Vašem oboru nejvíc baví a naplňuje?
To je těžká otázka. Ač v jistém smyslu profesionál, tak se cítím být v oboru amatérem, tedy tím, kdo to má všechno prostě strašně rád. Ale abych odpověděl trochu srozumitelněji. Přes všechen technologický vývoj moderní doby považuji znalost minulosti za obohacující a inspirující příležitost pro jednotlivce i celé společnosti. Současně si myslím, že ač dnes víme více, nejsme nutně moudřejší. A protože mne uchvátila právě antika, tak mě moc baví pohlížet na dnešek antickou optikou a naopak, některé antické postoje alespoň zkusmo a hypoteticky vnášet do dnešní doby. Považuji to za obohacující. Někdy to vysvětluji tak, že náš každodenní život žijeme v trojrozměrném prostoru se zakrnělou čtvrtou dimenzí do délky jednoho lidského života. A historické vědomí právě tu čtvrtou dimenzi – čas – kouzelně protáhne a prostor, kde se člověk vyskytuje ohromně zvětší a obohatí.
Kterého svého úspěchu (objevu) si nejvíce ceníš?
V archeologii a v té terénní zvlášť hraje nezastupitelnou roli náhoda, a ta není o zásluhách. Takže např. to, že jsem byl u nálezu pokladu antických mincí o celkové hmotnosti 4 kg ve stříbře na bulharské lokalitě Pistiros za nějaký úspěch nepovažuji. Čemu jsem ovšem opravdu moc rád, že jsem našel práci v oboru, který jsem vystudoval a který mám opravdu rád. Plus to, že v rámci této práce mohu být v kontaktu s těmi, kteří mi věnují svůj čas a pozornost a kteří si (snad) i rádi poslechnou nějaké to moje povídání.
Jako kurátor antické sbírky Národního muzea jistě lituješ, že zatím tato sbírka není přístupná veřejnosti. Vidíš v tomto případě „světlo na konci tunelu“, tedy nějaký (byť vzdálený) termín, kdy by mohla být sbírka zpřístupněna?
Netrap mě! Už několik let při svých přednáškách pro veřejnost posluchačům říkám, že „jednou…snad už brzy“ se budeme moci také setkat mezi jedinečnými předměty z antické sbírky Národního muzea. Světlo na konci tunelu s kolegy vidíme, stálou expozici antiky máme připravenu, jak jen je to v přípravné fázi možné, je vysoutěžen architektonický návrh, jehož základní myšlenka se mi moc libí, ale to světlo je stále na konci tunelu a my do něj sotva najeli. Jsme ale připraveni na okamžik, až se zavelí, že jdeme na to. Kdyby všechno šlo od teď ideálně, rok 2027 by mohl být reálný, to by se to ale muselo spustit hned teď. Faktem ale je, že naše země si více než zaslouží solidní nebo dokonce povedenou expozici zaměřenou na období antiky. S ohledem na rozsah našich sbírek nikde jinde než v Národním muzeu vzniknout ani nemůže. Jako smutný vtip k tomu mohu dodat, že když jsem ještě studoval, profesor Bouzek dával k dobru fakt, že bez slušně vystavené antiky najdeme v Evropě jen dvě země – nás a Island. A to není dobrá vizitka. A koho z tohoto stavu vinit? V první řadě nás, kteří se antikou zabýváme. Pokud nejsme s to svou činností vzbudit silný zájem a vlastně jakousi společenskou poptávku, pak děláme právě my něco špatně.
Dnes je součástí tvého odborného života kromě práce archeologa a kurátora i propagace archeologie. Dokážeš odhadnout, kolik přednášek (pro vysokoškolské studenty, pro U3V nebo i jiné instituce – např. ÚA) za rok zrealizuješ?
Takhle jsem se nad svou popularizační činností nikdy nezamýšlel, ale tipl bych něco kolem dvaceti. Nerad bych, aby to špatně vyznělo, ale ve věci popularizačních aktivit nabídky neodmítám, ať už jde o školy, muzea nebo jiné organizátory vzdělávacích akcí. Považuji to za přirozenou součást toho, jak mohou společenské vědy vracet společnosti prostředky, které do jejich provozování vkládá. My nepřinášíme nové léky a jiné vynálezy, ale můžeme snad přispět k zkvalitnění života společností touto formou.
Co ti přednášení přináší (nebo možná i odnáší)?
Za cenu času vloženého do přípravy a realizace přednášek mi tato činnost dává v první řadě možnost setkat se s živým publikem. Mimo „kabinet“ se setkávám se skutečnými lidmi. Myslím, že psané slovo toto autorům většinou nepřináší. Reakce posluchačů při přednáškách a jejich zájem o věci dávno minulé vnášejí i do mého života smysl tím, že diskutovaná témata jsou relevantní i pro jiné lidi, než jsem já. I sama možnost takto kolektivně prožívat antiku mě těší. Dotazy publika mi také nabízejí možnost přímo nebo i s odstupem o věcech uvažovat jinak, nahlížet je z jiného úhlu.
Již před několika lety ses rozhodl využít nabídku k přednáškám v Újezdské akademii a od té doby každý rok realizuješ 1-2 přednáškové cykly. Ke konci roku 2025 to bylo už celkem 44 přednášek. Co tě vlastně k nám do Újezda táhne?
Tady v Újezdě nacházím v první řadě milé lidi. Rád už léta vídám na jednu stranu tytéž tváře, na stranu druhou tváře nově příchozích, a to v pěkně zaplněném sále. Publikum, a bude to trochu souviset i s věkem posluchačů, je tady sečtělé, zcestovalé, s životním, odborným i jiným rozhledem, a to je nejen milé, ale i přínosné v mnoha ohledech. Stanovil jsem si však pro sebe jeden úkol: rád bych přednášky končil o pár minut dříve, abychom na sebe měli v diskusi více času. Snad na sebe budu dost přísný.
Děkuji ti za rozhovor a těším se spolu s ostatními posluchači na další tvé přednášky.
Ludvík Hering
Pavle, již delší dobu spolupracujeme v rámci Újezdské akademie, a proto snad čtenáře nepřekvapí, že si tykáme. Jak ty ses vlastně dostal k oboru, v němž jsi nakonec získal své největší znalosti a zkušenosti? Bylo to tvoje přání už od mládí nebo k tomu přispěla náhoda?
Nu, mohlo by se to jevit jako celkem přímé směřování v mládí k antice, ale vlastně to tak nebylo. Nejprve jsem byl jako kluk fascinován živou přírodou, trochu později dokonce fyzikou, ale nic z toho se neukázalo trvalým a hlubokým zájmem. Během prosportované puberty jsem současně začal inklinovat k umění a v četbě k literatuře faktu a historickému románu. V literatuře jsem pak od dějin 20. století rychle přešel ke starověku, kde jsem se přes Egypt nakonec vrhnul vlivem kamaráda (díky Honzo) na čtení o Římanech, a nakonec i Řecích. V tomto ohledu nedám dopustit na beletrii a literaturu faktu, která je vlastně určena laické veřejnosti spíš než odborníkům. No a když pak u přijímaček na klasickou archeologii na FF UK v Praze proti vám sedí profesor Bouzek, autor knih, které jste četli, aniž byste si kdy pomysleli, že to k něčemu třeba bude, a povídáte si o věcech, které zjevně těší obě strany, tedy zkoušejícího i zkoušeného…prostě najednou to bylo vše jasné.
Co tě na Vašem oboru nejvíc baví a naplňuje?
To je těžká otázka. Ač v jistém smyslu profesionál, tak se cítím být v oboru amatérem, tedy tím, kdo to má všechno prostě strašně rád. Ale abych odpověděl trochu srozumitelněji. Přes všechen technologický vývoj moderní doby považuji znalost minulosti za obohacující a inspirující příležitost pro jednotlivce i celé společnosti. Současně si myslím, že ač dnes víme více, nejsme nutně moudřejší. A protože mne uchvátila právě antika, tak mě moc baví pohlížet na dnešek antickou optikou a naopak, některé antické postoje alespoň zkusmo a hypoteticky vnášet do dnešní doby. Považuji to za obohacující. Někdy to vysvětluji tak, že náš každodenní život žijeme v trojrozměrném prostoru se zakrnělou čtvrtou dimenzí do délky jednoho lidského života. A historické vědomí právě tu čtvrtou dimenzi – čas – kouzelně protáhne a prostor, kde se člověk vyskytuje ohromně zvětší a obohatí.
Kterého svého úspěchu (objevu) si nejvíce ceníš?
V archeologii a v té terénní zvlášť hraje nezastupitelnou roli náhoda, a ta není o zásluhách. Takže např. to, že jsem byl u nálezu pokladu antických mincí o celkové hmotnosti 4 kg ve stříbře na bulharské lokalitě Pistiros za nějaký úspěch nepovažuji. Čemu jsem ovšem opravdu moc rád, že jsem našel práci v oboru, který jsem vystudoval a který mám opravdu rád. Plus to, že v rámci této práce mohu být v kontaktu s těmi, kteří mi věnují svůj čas a pozornost a kteří si (snad) i rádi poslechnou nějaké to moje povídání.
Jako kurátor antické sbírky Národního muzea jistě lituješ, že zatím tato sbírka není přístupná veřejnosti. Vidíš v tomto případě „světlo na konci tunelu“, tedy nějaký (byť vzdálený) termín, kdy by mohla být sbírka zpřístupněna?
Netrap mě! Už několik let při svých přednáškách pro veřejnost posluchačům říkám, že „jednou…snad už brzy“ se budeme moci také setkat mezi jedinečnými předměty z antické sbírky Národního muzea. Světlo na konci tunelu s kolegy vidíme, stálou expozici antiky máme připravenu, jak jen je to v přípravné fázi možné, je vysoutěžen architektonický návrh, jehož základní myšlenka se mi moc libí, ale to světlo je stále na konci tunelu a my do něj sotva najeli. Jsme ale připraveni na okamžik, až se zavelí, že jdeme na to. Kdyby všechno šlo od teď ideálně, rok 2027 by mohl být reálný, to by se to ale muselo spustit hned teď. Faktem ale je, že naše země si více než zaslouží solidní nebo dokonce povedenou expozici zaměřenou na období antiky. S ohledem na rozsah našich sbírek nikde jinde než v Národním muzeu vzniknout ani nemůže. Jako smutný vtip k tomu mohu dodat, že když jsem ještě studoval, profesor Bouzek dával k dobru fakt, že bez slušně vystavené antiky najdeme v Evropě jen dvě země – nás a Island. A to není dobrá vizitka. A koho z tohoto stavu vinit? V první řadě nás, kteří se antikou zabýváme. Pokud nejsme s to svou činností vzbudit silný zájem a vlastně jakousi společenskou poptávku, pak děláme právě my něco špatně.
Dnes je součástí tvého odborného života kromě práce archeologa a kurátora i propagace archeologie. Dokážeš odhadnout, kolik přednášek (pro vysokoškolské studenty, pro U3V nebo i jiné instituce – např. ÚA) za rok zrealizuješ?
Takhle jsem se nad svou popularizační činností nikdy nezamýšlel, ale tipl bych něco kolem dvaceti. Nerad bych, aby to špatně vyznělo, ale ve věci popularizačních aktivit nabídky neodmítám, ať už jde o školy, muzea nebo jiné organizátory vzdělávacích akcí. Považuji to za přirozenou součást toho, jak mohou společenské vědy vracet společnosti prostředky, které do jejich provozování vkládá. My nepřinášíme nové léky a jiné vynálezy, ale můžeme snad přispět k zkvalitnění života společností touto formou.
Co ti přednášení přináší (nebo možná i odnáší)?
Za cenu času vloženého do přípravy a realizace přednášek mi tato činnost dává v první řadě možnost setkat se s živým publikem. Mimo „kabinet“ se setkávám se skutečnými lidmi. Myslím, že psané slovo toto autorům většinou nepřináší. Reakce posluchačů při přednáškách a jejich zájem o věci dávno minulé vnášejí i do mého života smysl tím, že diskutovaná témata jsou relevantní i pro jiné lidi, než jsem já. I sama možnost takto kolektivně prožívat antiku mě těší. Dotazy publika mi také nabízejí možnost přímo nebo i s odstupem o věcech uvažovat jinak, nahlížet je z jiného úhlu.
Již před několika lety ses rozhodl využít nabídku k přednáškám v Újezdské akademii a od té doby každý rok realizuješ 1-2 přednáškové cykly. Ke konci roku 2025 to bylo už celkem 44 přednášek. Co tě vlastně k nám do Újezda táhne?
Tady v Újezdě nacházím v první řadě milé lidi. Rád už léta vídám na jednu stranu tytéž tváře, na stranu druhou tváře nově příchozích, a to v pěkně zaplněném sále. Publikum, a bude to trochu souviset i s věkem posluchačů, je tady sečtělé, zcestovalé, s životním, odborným i jiným rozhledem, a to je nejen milé, ale i přínosné v mnoha ohledech. Stanovil jsem si však pro sebe jeden úkol: rád bych přednášky končil o pár minut dříve, abychom na sebe měli v diskusi více času. Snad na sebe budu dost přísný.
Děkuji ti za rozhovor a těším se spolu s ostatními posluchači na další tvé přednášky.
Ludvík Hering