Michale, známe se téměř 50 let, tak se čtenáři asi nebudou divit, že si tykáme. Tak se tě tedy ptám, proč ses před lety rozhodl věnovat projektování tunelů? Zajímal tě tento obor od mládí nebo k tvému rozhodnutí přispěla náhoda?
Jako dítě školou povinné jsem „pomáhal“ rodičům stavět rodinný dům, a tak mě život s přirozeným zájmem o stavitelství nasměroval přes gymnázium na Stavební fakultu VŠD, kde jsem již od 2. semestru pracoval na Katedře Geodézie a Geotechniky pod „křídly“ pražského rodáka Prof. Jiřího Streita, který nám, velice poutavě přednášel Tunelové stavitelství. V roce 1977 jsem ukončil studium a na zadání pana profesora jsem vypracoval Diplomovou práci – Dostavba III. Vinohradského tunelu v Praze. Protože se v tom roce pan profesor loučil se studenty v Žilině a přešel pracovat do SUDOPu na středisku Mostů a tunelů v Praze, navrhl mi, abych s ním a s kolegy v Praze zůstal a připravoval projekty tunelů na původní trase dálnice D1 z Považské Bystrice do Martina (na úseku se projektovaly 4 tunely, s nejdelším Višňové v dl. 7,5 km) a také připravované realizaci dostavby železničního III. Vinohradského tunelu v Praze. V roce 1981 jsem se oženil, založil rodinu a „zapustil kořeny“, v Újezdě nad Lesy bydlíme na Rohožníku s rodinou od roku 1983.
Co tě na tomto oboru nejvíc baví a naplňuje?
Podzemní stavby jsou jeden z nejtěžších oborů stavitelství, byly, jsou a budou navždy, vzhledem k „zahušťování“ aglomerací velice perspektivním směrem pro člověka, který se nejen že chce, ale také musí celoživotně vzdělávat, seznamovat s vývojem a praxí v oboru, ve kterém působí. Další důležitou vlastností, kterou se musí naučit je, že se nebojí odpovědnosti při prosazení a obhájení svých myšlenek a znalostí technického návrhu projektů a kontrolou realizace staveb.
Kterého svého úspěchu v této oblasti si nejvíce ceníš?
Jsem spokojen s výsledky prakticky všech projektů, které jsme s kolegy za 40 let praxe připravili, jsem podepsán pod realizací 6 provozovaných tunelů, nejzajímavější byla asi výstavba tunelu Mrázovka, protože při ní jsme navrhli výstavbu v té době pouze v ČR začínající technologií výstavby NRTM. Posledními projekty byla Spojovací chodba při rekonstrukci Národního Muzea v Praze a výstavba Ejpovických tunelů.
Některým, které jsme také připravili, např. Berounský železniční tunel dl. cca 25 km, doba začínající finanční krize v první dekádě 21. století nepřála, a tak již jeho přípravu a výstavbu musí zvládnout naši následovníci.
Vím, že jsi celý život (v rámci možností) cestoval, hlavně po horách. Na kterou ze svých cest nejčastěji vzpomínáš a proč?
Rád jsem se s rodiči toulal v lesích Malé Fatry při sběru borůvek, hub a jiných pochutin, někdy i v horách vysokých přes 1.000 m a na ty nikdy nezapomenu. V dospělosti jsem velice rád jezdil do vysokých hor, a tak mojí vysněnou byla ta nejvyšší, proto okruh severovýchodním Nepálem v roce 1998 a výstup na Mera Peak s výškou skoro 6.500m, ze které je Sagarmatha / Čomolungma / Mount Everest „na dosah“ a zůstane navždy tou nejkrásnější.
Co ti cestování po světě přináší? A je také něco, co ti cestování odneslo?
Velice rád poznávám krajinu a lidi, kteří ji obývají, zajímá mě historie a kultura jejich společnosti, přesto mám nejradši, když v „posvátném“ tichu hor naslouchám tlukotu srdce a přitom si vzpomenu na rodinu, která mi tyto toulky umožnila.
Každá z cest, i ty s rodinou, mě vždy obohatila o nové zážitky, přinesla klid a „slunce v duši“ a neuvědomuji si, že by mi něco chybělo, nebo by mi cestování odneslo.
Vím, že rád fotografuješ. Začal jsi fotografovat až na svých prvních cestách nebo tě fotografování bavilo už dřív?
Obrázky v knihách a fotografie v cestopisech ve mně probudily zájem o vlastní tvorbu, když jsem na základní škole v 6. až 8. třídě dobrovolně a velice rád navštěvoval kroužek výtvarné výchovy, který vedla manželka akadem. malíře. Tím, jak se mi podařilo „nasát“ základní informace o základech tohoto druhu umění, chtěl jsem to zkusit také. Když jsem však v 15 letech „zdědil“ po bratranci fotoaparát Flexaret, bylo rozhodnuto, při fotografování jsem pocítil větší možnosti tvorby, a tak se fotografování stalo celoživotním koníčkem s dlouhou „stopou“, protože kromě přírody jsem nejraději fotil také rodiče a nejvíce snad naše děti a vnoučata.
V rámci své odborné praxe jsi realizoval různé přednášky a prezentace na profesních konferencích. Proč jsi souhlasil s nabídkou Újezdské akademie na jiný typ přednášek, a to o tvých cestách po světě?
Kromě naprosté spokojenosti z výsledků profesní kariéry jsem se v životě dostal i do míst, kam se podívalo poměrně málo lidí. V přírodě a horách jsou ještě „bílá“ místa, kam se moc lidí nedostane, na každý vrchol nevede jednoduchá cesta, chodník nebo lanovka a tato místa mojí povaze vyhovují, protože jak jsem rád ve společnosti (narodil jsem se ve znamení Střelce), tak nutně potřebuji chvílemi i samotu, ve které si dovolím „učesat“ si myšlenky a pak se velice rád vracím domů, k rodině a přátelům. V přesvědčení, že každý člověk je rád, když se mu tzv. otevře okno a výhled se mu líbí, tak se chce následně o tento zážitek podělit, v práci jsme např. pravidelně promítali diapozitivy z našich cest „za hranice všedních dní“ a několik stran sudopského časopisu bylo vždy věnováno cestám za splněnými sny. Proto byla cesta k prezentaci výletů v místě bydliště, pro zvědavé a duchem „mladé“ lidičky, které navštěvují Újezdskou Akademii, přirozená.
Děkuji ti za rozhovor a přeji ti ještě hodně zajímavých cest!
Ludvík Hering
Michale, známe se téměř 50 let, tak se čtenáři asi nebudou divit, že si tykáme. Tak se tě tedy ptám, proč ses před lety rozhodl věnovat projektování tunelů? Zajímal tě tento obor od mládí nebo k tvému rozhodnutí přispěla náhoda?
Jako dítě školou povinné jsem „pomáhal“ rodičům stavět rodinný dům, a tak mě život s přirozeným zájmem o stavitelství nasměroval přes gymnázium na Stavební fakultu VŠD, kde jsem již od 2. semestru pracoval na Katedře Geodézie a Geotechniky pod „křídly“ pražského rodáka Prof. Jiřího Streita, který nám, velice poutavě přednášel Tunelové stavitelství. V roce 1977 jsem ukončil studium a na zadání pana profesora jsem vypracoval Diplomovou práci – Dostavba III. Vinohradského tunelu v Praze. Protože se v tom roce pan profesor loučil se studenty v Žilině a přešel pracovat do SUDOPu na středisku Mostů a tunelů v Praze, navrhl mi, abych s ním a s kolegy v Praze zůstal a připravoval projekty tunelů na původní trase dálnice D1 z Považské Bystrice do Martina (na úseku se projektovaly 4 tunely, s nejdelším Višňové v dl. 7,5 km) a také připravované realizaci dostavby železničního III. Vinohradského tunelu v Praze. V roce 1981 jsem se oženil, založil rodinu a „zapustil kořeny“, v Újezdě nad Lesy bydlíme na Rohožníku s rodinou od roku 1983.
Co tě na tomto oboru nejvíc baví a naplňuje?
Podzemní stavby jsou jeden z nejtěžších oborů stavitelství, byly, jsou a budou navždy, vzhledem k „zahušťování“ aglomerací velice perspektivním směrem pro člověka, který se nejen že chce, ale také musí celoživotně vzdělávat, seznamovat s vývojem a praxí v oboru, ve kterém působí. Další důležitou vlastností, kterou se musí naučit je, že se nebojí odpovědnosti při prosazení a obhájení svých myšlenek a znalostí technického návrhu projektů a kontrolou realizace staveb.
Kterého svého úspěchu v této oblasti si nejvíce ceníš?
Jsem spokojen s výsledky prakticky všech projektů, které jsme s kolegy za 40 let praxe připravili, jsem podepsán pod realizací 6 provozovaných tunelů, nejzajímavější byla asi výstavba tunelu Mrázovka, protože při ní jsme navrhli výstavbu v té době pouze v ČR začínající technologií výstavby NRTM. Posledními projekty byla Spojovací chodba při rekonstrukci Národního Muzea v Praze a výstavba Ejpovických tunelů.
Některým, které jsme také připravili, např. Berounský železniční tunel dl. cca 25 km, doba začínající finanční krize v první dekádě 21. století nepřála, a tak již jeho přípravu a výstavbu musí zvládnout naši následovníci.
Vím, že jsi celý život (v rámci možností) cestoval, hlavně po horách. Na kterou ze svých cest nejčastěji vzpomínáš a proč?
Rád jsem se s rodiči toulal v lesích Malé Fatry při sběru borůvek, hub a jiných pochutin, někdy i v horách vysokých přes 1.000 m a na ty nikdy nezapomenu. V dospělosti jsem velice rád jezdil do vysokých hor, a tak mojí vysněnou byla ta nejvyšší, proto okruh severovýchodním Nepálem v roce 1998 a výstup na Mera Peak s výškou skoro 6.500m, ze které je Sagarmatha / Čomolungma / Mount Everest „na dosah“ a zůstane navždy tou nejkrásnější.
Velice rád poznávám krajinu a lidi, kteří ji obývají, zajímá mě historie a kultura jejich společnosti, přesto mám nejradši, když v „posvátném“ tichu hor naslouchám tlukotu srdce a přitom si vzpomenu na rodinu, která mi tyto toulky umožnila.
Každá z cest, i ty s rodinou, mě vždy obohatila o nové zážitky, přinesla klid a „slunce v duši“ a neuvědomuji si, že by mi něco chybělo, nebo by mi cestování odneslo.
Vím, že rád fotografuješ. Začal jsi fotografovat až na svých prvních cestách nebo tě fotografování bavilo už dřív?
Obrázky v knihách a fotografie v cestopisech ve mně probudily zájem o vlastní tvorbu, když jsem na základní škole v 6. až 8. třídě dobrovolně a velice rád navštěvoval kroužek výtvarné výchovy, který vedla manželka akadem. malíře. Tím, jak se mi podařilo „nasát“ základní informace o základech tohoto druhu umění, chtěl jsem to zkusit také. Když jsem však v 15 letech „zdědil“ po bratranci fotoaparát Flexaret, bylo rozhodnuto, při fotografování jsem pocítil větší možnosti tvorby, a tak se fotografování stalo celoživotním koníčkem s dlouhou „stopou“, protože kromě přírody jsem nejraději fotil také rodiče a nejvíce snad naše děti a vnoučata.
Kromě naprosté spokojenosti z výsledků profesní kariéry jsem se v životě dostal i do míst, kam se podívalo poměrně málo lidí. V přírodě a horách jsou ještě „bílá“ místa, kam se moc lidí nedostane, na každý vrchol nevede jednoduchá cesta, chodník nebo lanovka a tato místa mojí povaze vyhovují, protože jak jsem rád ve společnosti (narodil jsem se ve znamení Střelce), tak nutně potřebuji chvílemi i samotu, ve které si dovolím „učesat“ si myšlenky a pak se velice rád vracím domů, k rodině a přátelům. V přesvědčení, že každý člověk je rád, když se mu tzv. otevře okno a výhled se mu líbí, tak se chce následně o tento zážitek podělit, v práci jsme např. pravidelně promítali diapozitivy z našich cest „za hranice všedních dní“ a několik stran sudopského časopisu bylo vždy věnováno cestám za splněnými sny. Proto byla cesta k prezentaci výletů v místě bydliště, pro zvědavé a duchem „mladé“ lidičky, které navštěvují Újezdskou Akademii, přirozená.
Děkuji ti za rozhovor a přeji ti ještě hodně zajímavých cest!
Ludvík Hering